Nejnovější vědecké poznatky pro úspěch v práci, doma i ve škole
John Medina (vývojový molekulární biolog a výzkumný konzultant)
Snažíme se mluvit a řídit zároveň, ačkoli náš mozek není uzpůsoben na vykonávání několika činností najednou, když máme něčemu věnovat pozornost.
Pravidlo 1 – Cvičení posiluje intelekt
Vědci se domnívají, že naši pravěcí předci ušli až devatenáct kilometrů denně při shánění potravy. Znamená to, že se naše fantastické mozky nevyvinuly během polehávání, ale za pohybu. Naši předci bez jakéhokoli vybavení brodili řeky, putovali pouští, džunglí a přes hory, aniž by měli k dispozici mapu. Neustále nacházeli nové zdroje obživy, nové predátory, nová fyzická nebezpečí. Na cestě se často zranili, prodělávali různé nemoci a rodili a živili děti bez jakýchkoli příruček nebo moderní medicíny. Lidský mozek se stal nejmocnějším nástrojem na světě v podmínkách, kde byl pohyb na denním pořádku.
Příznivé účinky cvičení na mozek lze pozorovat na stárnoucí populaci. Hlavní příčina spočívá v tom, že cvičení zlepšuje kardiovaskulární systém, takže se snižuje hrozba infarktu nebo mozkové mrtvice. Aktivní lidé překonávají gaučové typy v testech dlouhodobé paměti, logického myšlení, řešení problémů a dokonce i tzv. fluidní inteligence (rychlost a přesnost abstraktního myšlení). Cvičení zdokonaluje tedy řadu schopností, které se cení ve škole i v práci. Vědci zjistili, že když lenoši začnou pravidelně cvičit aerobik, obnoví se kvalita všech jejich psychických schopností. Pozitivní výsledky mohli sledovat už po čtyřech měsících aktivity. Stejný příběh se odehrál u dětí ve školním věku. Během jednoho průzkumu děti běhaly půl hodiny dvakrát a třikrát týdně. Po dvanácti týdnech se jejich poznávací schopnosti výrazně zlepšily v porovnání s předchozí úrovní. Když přestaly běhat, tak se jejich schopnosti vrátily na úroveň před experimentem.
Po letech sledování stárnoucí populace jsme dospěli kupodivu k závěru, že není potřeba cvičit příliš intenzivně. Pokud jenom párkrát týdně vyrazíte na procházku, váš mozek nezakrní. Zdá se, že tělo chce zpátky ke svým pravěkým kořenům.
Výsledky jsou samozřejmě individuální. Přemíra pohybu a vyčerpání mohou mozku spíše uškodit. Výsledky pouze potvrzují fakt, že bychom měli cvičit. Miliony let putování divočinou svědčí o tom, že cvičení mozku prospívá. Výsledky jsou průkazné. Pravděpodobnost, že budete trpět stařeckou demencí, můžete snížit na polovinu, když budete pravidelně cvičit. V případě Alzheimerovy choroby je efekt ještě výraznější: pravděpodobnost onemocnění snížíte cvičením o více než šedesát procent. Vědci dokázali, že stačí cvičit dvakrát týdně. Dejte si každý den dvacetiminutovou procházku a snížíte riziko mozkové mrtvice o 57%.
Rostoucí počet důkazů svědčí o tom, že fyzická aktivita dokáže účinně ovlivňovat deprese a úzkost. Cvičení reguluje vylučování tří neurotransmiterů, které se spojují s uchováním psychického zdraví: serotonin, dopamin a noradrenalin. Přestože cvičení nemůže nahradit psychiatrickou léčbu, jeho vliv na stav nálady je tak zřejmý, že řada psychiatrů začala pravidelnou fyzickou aktivitu zařazovat do běžného terapeutického programu. Cvičení má na depresi a úzkost okamžité i dlouhodobé pozitivní účinky.
Bylo dokázáno, že děti v dobré fyzické kondici dovedou mnohem rychleji reagovat na vizuální podněty než sedavé typy. Lépe se koncentrují. Cítí se lépe, mají vyšší sebeúctu, menší sklon k depresím, jsou méně úzkostlivé. Všechny uvedené kvality mají vliv na výkon ve škole a pozornost.
Cvičení žene do mozku krev obsahující glukózu, která ho vyživuje, a kyslík, který odbourává toxické elektrony. Současně stimuluje proteiny podporující propojení neuronů.
Pravidlo 2 – Lidský mozek se také vyvíjel
Vědci odhadují, že 99,99% všech druhů, které kdy na této planetě žily, už vyhynulo. Naše těla včetně mozků se chytila jakékoli genetické adaptace, která nám pomohla přežít. Existují dva způsoby, s jejichž pomocí lze překonat kruté podmínky: můžete se stát silnějšími nebo chytřejšími. My lidé jsme zvolili druhou možnost. Zdá se téměř nemožné, aby tak fyzicky slabý druh dokázal ovládnout planetu tím, že místo svalů posílil neurony ve svém mozku. Ale stalo se. Vědci určili zvláštní lidský rys, kterým se odlišujeme od goril: schopnost používat symbolické myšlení. (např. dítě si představuje klacek jako meč). Když vidíme pětistranný geometrický útvar, není to pro nás jen pětiúhelník. Může nám připomínat sídlo amerických vojenských sil nebo minivan Chrysler. Nás mozek dokáže symbolický objekt vnímat jako skutečný a současně představujíc něco jiného. Říká se tomu duální prezentace- dokážeme vymýšlet věci, které neexistují. Jsme lidé, protože máme fantazii. Např. nakreslete vertikální linii, pod ni horizontální čáru. Získáte tak číslo 1. Udělejte nad ni tečku, získáte tak písmeno „i“. Čára nemusí být prostá čára, čára může znamenat, cokoli budete chtít. Význam může být pouze symbolický. Kombinujeme symboly, abychom získali různé vrstvy významů. Díky tomu umíme mluvit, psát, počítat, jsme umělci. Žádná jiná bytost něco podobného nedokáže. Tato schopnost není plně rozvinuta už při narození (příklad pokusu: malá dívka si hraje s domečkem pro panenky a za dveřmi se nachází stejný pokoj v životní velikosti. Dáme malého pejska z plastu pod pohovku v domečku pro panenky a pak vyzveme dívku, aby šla do velkého pokoje a našla velkou verzi psa. Pokud má dívka 36 měsíců, podívá se pod sedačku a najde velkého psa. Pokud má ale 30 měsíců, netuší, kam by se měla vydat. Nedokáže uvažovat symbolicky.) Z podobných výzkumů vyplývá, že trvá téměř tři roky, než začne symbolické myšlení plně fungovat.
Mozek je biologická tkáň; řídí se přírodními zákony. A v přírodě neexistuje větší zákon než evoluce skrze přirozený výběr: kdo obstará jídlo, přežije; ten, kdo přežije, se rozmnožuje; a ten, kdo se rozmnožuje, předává své geny další generaci.
Pochopení našeho intelektuálního vývoje je obtížné. Do velké míry byl zmapován pomocí nejdostupnějších důkazů: výroby nástrojů. (jen kámen, později tvarovaný do špičky, atd.). Zdá se, že naše největší výkony souvisely s nepříjemnými změnami klimatu. Pravidla přežití se měnily a nové živočišné druhy postupně vyplňovaly vakuum, které vzniklo po vymření jejich spolubydlících. Nedostatek nálezů dává prostor k ostrým diskuzím, ale všichni vědci se musí vyrovnat se dvěma tématy. Jedním je dvounohost a druhé souvisí se zvětšující se hlavou. Když klimatické změny narušily náš přísun potravy, byli jsme nuceni slézt ze stromů do stepi. Chůze po dvou místo po čtyřech nohou uvolnila energii potřebnou na vývoj složitého mozku. Mozek má tři části, jejichž vývoj trval miliony let. Nejstarší mozkový kmen neboli plazí mozek řídí většinu základních tělesných funkcí (dýchání, tlak krve, spánek, chůzi). Pak se přidal mozek podobný mozkům ostatních savců (limbický systém-jeho funkce souvisí s přežitím; část amygdala – zodpovídá za pocity strachu, vzteku, potěšení, zodpovídá za vznik emocí, tak vzpomínky na ně. Nakonec to celé zastřešila tenká mozková kůra – mocný „lidský“ mozek.
Lidem pomáhalo to, že začali spolupracovat a tím znásobili svou sílu (zdolali mamuta). Naučili jsme se spolupracovat, to znamená vytyčit sdílený cíl, který sleduje jak zájmy spojenců, tak naše. Abyste pochopili zájmy spojenců, musíte být schopni pochopit, co ostatní motivuje, včetně jejich systému odměny a trestu.
Z uvedených myšlenek vyplývá, že naše schopnost učit se má hluboké kořeny ve vztazích. Pokud je toto pravda, může být nás výkon při učení hluboce ovlivněn emoční kvalitou prostředí, v němž se učení odehrává. Svědčí o tom překvapivé vědecké důkazy. Kvalita vzdělávání se může částečně odvíjet od vztahu mezi studentem a učitelem. Úspěch v byznysu může částečně záviste na vztahu mezi zaměstnancem a šéfem.
Pravidlo 3 – Každý mozek má jiné nervové propojení
Mozek funguje jako sval: čím více je aktivní, tím větší a složitější bývá. Jestli to vede k větší inteligenci, je jiné téma, ale jeden fakt je nezpochybnitelný: To, čím se v životě zabýváte, má vliv na fyzickou podobu vašeho mozku. Můžete změnit jeho propojení pouhým výběrem hudebního nástroje nebo profesionálního sportu. To, co v životě děláte a co se naučíte, ovlivní tedy fyzický vzhled vašeho mozku – změní jeho nervové spojení.
Na stavbě lidského mozku, který je po narození zformovaný jen částečně, se pracuje ještě několik roků. Nejnáročnější část stavby budete mít za sebou teprve po dvaceti letech, drobné úpravy budou probíhat až do vašich čtyřiceti let.
Různé oblasti mozku se u různých lidí rozvíjejí různou měrou.
Neexistují dva mozky, které by ukládaly informace stejným způsobem a na stejném místě.
Existuje velké množství druhů inteligence, přičemž hodně z nich nelze změřit pomocí IQ testů.
Pravidlo 4 – Nevěnujeme pozornost nudným věcem
Čím více se náš mozek na daný podnět soustředí, tím důkladněji informaci zpracuje a uloží. Větší pozornost se rovná lepším výsledkům při učení.
Ještě než uběhne první čtvrthodina typické prezentace, přestanou lidé dávat pozor.
Paměť má obvykle hluboký vliv na to, čemu věnujeme pozornost. Na základě předchozích zkušeností předvídáme, čemu bychom měli věnovat pozornost. Různá prostředí vytvářejí různá očekávání.
Aby nás něco muselo zaujmout, musíme si to samozřejmě nejdřív uvědomit.
Podněty budící emoce si člověk lépe zapamatuje než neutrální podněty. Emočně nabitý zážitek nemá ve kvalitě zpracování vnějších podnětů konkurenci. Vzpomínky na emočně nabité zážitky uchováme mnohem delší dobu a vybavujeme si je s větší přesností.
Současně jsme posedlí hledáním opakujících se vzorců, neustále ve svém okolí hledáme nějaké podobnosti a lépe si věci pamatujeme, pokud si myslíme, že už jsme se s nimi dříve setkali.
Chcete-li si zapamatovat podrobnosti, nezačínejte u detailů. Začněte s klíčovými myšlenkami a v hierarchickém rámci kolem nich vršte detaily.
Multitasking a pozornost nejdou dohromady. Mozek se přirozeně soustředí na věci postupně. Může vás to mást, ale na jedné úrovni mozek zvládá více činností najednou. Můžete chodit a mluvit současně. Klavírista dokáže současně hrát každou rukou něco jiného. To je samozřejmě taky multitasking. Ale například pokud se učíme se sluchátky v uších, kde posloucháme zároveň hudbu, máme na počítači otevřeno několik oken najednou a přeskakujeme z jedné činnosti na druhou, mezitím odpovídáme příteli na telefonát, tak se zcela očividně na nic pořádně nesoustředíme. Průzkumy dokazují, že neumíme dělat více věcí najednou. Nejsme biologicky uzpůsobení k současnému zpracování vstupů vyžadujících vyšší pozornost. Proto se lidé ztrácejí v rozpracované práci a potřebují „začít znovu“ a mnohdy si pokaždé, když musí zaměřit svou pozornost na jiný úkol, mumlají: „Kde jsem to skončil?“. O lidech, kteří zdánlivě dobře zvládají více úkolů zároveň, lze v nejlepším případě říci, že mají dobrou pracovní paměť, schopnou věnovat pozornost několika impulsům, avšak jednomu po druhém. Přesto však snaha přinutit svůj sekvenčně pracující mozek k práci na více věcech zároveň připomíná snahu obout si pravou botu na levou nohu. Když má mozek přesměrovat svou pozornost na jiný úkol, trvá to značnou dobu. Např., telefonující řidiči nevnímají více než 50% vizuálních podnětů, jichž si pozorní řidiči všimnou. Jedna studie ukázala, že saháme-li během řízení po nějakém předmětu, zvyšuje se riziko havárie devětkrát.
Není dobré a efektivní načerpávat příliš mnoho informací najednou – spousta potravy, velmi málo zažívání. To znamená dělat pravidelné přestávky!
Výzkumy jasně říkají, že při multitaskingu se snižuje produktivita a zvyšuje chybovost. Zkuste si během dne vytvořit dobu bez vyrušování – vypněte telefon, e-mailového klienta, uvidíte, jestli stihnete víc práce.
Pravidlo 5 – Opakováním k zapamatování (krátkodobá paměť)
Mozek není po narození hotový, což znamená, že většinu toho, co víme o světě kolem nás, musíme buď zakusit na vlastní kůži, nebo nám to musí někdo říci. Naše pevné vzpomínky nám dávají velkou výhodu v boji o přežití – di značné míry jsou důvodem, proč se nám podařilo podmanit celou planetu.
Většina badatelů se shoduje, že zásadní vliv paměti na náš mozek je hlavním důvodem, proč si uvědomujeme sebe sama. Jména a tváře našich milovaných, náš osobní vkus a především naše vědomí jmen, tváří a vkusu, má na starosti paměť. I jednoznačně nejvýraznější rys lidských poznávacích schopností, schopnost psát a mluvit, existuje díky aktivním vzpomínkám.
Velká část procesu zapomínání probíhá během prvních několika hodin po přednášce. Lidé během 30 dní zapomenou 90% z toho, co se naučili.
Vzpomínky mají různou délku trvání. Některé vydrží pouze několik minut a pak vymizí. Další přetrvávají dny, měsíce či dokonce po celý život. Dobu životnosti vzpomínky lze jednoduše prodloužit pravidelným opakováním dané informace. Čím více cyklů opakování, tím větší je šance, že v mysli přetrvá. Dnes víme, že doba mezi opakováními je kritickým parametrem pro přerod dočasných vzpomínek do trvalejší formy. Učení s přestávkami je mnohem lepší než nepřetržitý přísun látky.
Člověk si nevybavuje způsob jízdy na kole stejným způsobem, jako si vybavuje např. devět čísel seřazených v určitém pořadí.
Informace přicházející do mozku se okamžitě dělí na fragmenty, jež se posílají do různých oblastí mozkové kůry k uložení.
Tzv. deklarativní vzpomínky lze vyjádřit vědomým způsobem, např. „toto tričko je zelené“, nedeklarativní vzpomínky vědomě vyjádřit nelze, např. motorické schopnosti potřebné k jízdě na kole.
Výzkumy ukazují, že životní cyklus deklarativní paměti lze rozdělit na čtyři po sobě jdoucí kroky: kódování, úschova, zpětné zjištění a zapomenutí. Kódování popisuje, co se stane v úvodním okamžiku učení. Z fyziologického hlediska je kódování převod externích zdrojů informací na elektrické signály, jimž mozek rozumí. Z čistě psychologického hlediska jde o způsob našeho vnímání, projevy pozornosti a nakonec organizace informací za účelem uložení. Určité myšlenky se v mozku svazují, aby vznikl kontinuální vjem. Mozek zvládne několik typů kódování. Jeden z typů kódování je automatický. Jde o druh procesu, k němuž dochází naprosto bezděčně a vyžaduje minimální vědomé úsilí. Data kódování tímto způsobem si lze vybavit velmi snadno. Všechny typy kódování nejprve postupují stejným způsobem a v podstatě používají stejná pravidla. Kódování zahrnuje všechny naše smysly a centra zpracování jednotlivých smyslů jsou roztroušena po celém mozku. Ale nevíme, jak mozek jednotlivé kousky uchovává.
Čím pečlivěji kódujeme informaci v okamžiku učení, tím silnější je vzpomínka. Paměťová stopa se patrně ukládá do stejných částí mozku, které původní vstupní informaci přijaly a zpracovaly. Vybavení lze nejvíce zlepšit zopakováním podmínek, které panovaly při počátečním kódování. Dokonce zahrnuje i nálady. Když se něco učíme a jsme při tom smutní, budeme schopni si to lépe vybavit, pokud budeme v okamžiku vybavování pociťovat smutek. Informaci si nejlépe zapamatujeme, jestliže ej propracovaná, smysluplná a zapadá do kontextu. Kvalita fáze kódování – oněch počátečních okamžiků učení – je jedním z nejvýznamnějších faktorů celkového úspěchu procesu učení. Čím více se člověk vystavený podnětu prostředí soustředí na význam informace, tím důkladněji proběhne kódování. Když se snažíte uložit informaci do svých paměťových systémů, ujistěte se, že přesně chápete, co daná informace znamená. K zlepšení procesu učení přispívá hojné používání příkladů z reálného světa vložených do informace. Může to udělat student i při samostudiu. Mozkem má totiž zálibu vytvářet si vzorce. Informace se snadno zpracovává, když ji lze spojit s informací, která se již v mozku nalézá. Chceme-li předat někomu určitou informaci, ej naše schopnost vytvořit poutavý úvod patrně nejdůležitějším faktorem pro celkový úspěch našich snah, protože vzpomínka na událost se ukládá do stejných míst v mozku, která se účastnila počátečního vnímání dané události. Profesionální řečnící říkají, že bitva o pozornost posluchačů se odehrává během prvních 30 sekund vystoupení.
Pravidlo 6 – Nezapomeňte na opakování (dlouhodobá paměť)
Proces převodu krátkodobých vzpomínek na dlouhodobější a trvanlivější formy se nazývá konsolidace. Paměťová stopa je zpočátku pružná, nestabilní, vystavená změnám a velmi náchylná k vymizení. Většina podnětů, které zaznamenáme v určitém dni, spadá do této kategorie. Ale některé vzpomínky si uchováme. Tuto formu paměti nazýváme dlouhodobou. Je ale zřejmé, že při vyvolání dříve zkonsolidovaných vzpomínek z dlouhodobé paměti zpět do mysli se vzpomínky vrátí znovu do nestabilního stavu. Chovají se jako nové informace přicházející do pracovní (krátkodobé) paměti a často potřebuji opětovně zpracovat, aby mohly zůstat v trvalé podobě.
Staří filozofové i moderní vědci se shodují, že máme různé typy systému zpětného vybavení. Který z nich použijeme, závisí na typu hledané informace a na tom, kolik času uběhlo od prvotního vzniku vzpomínky.
V relativně krátkém čase po zápisu informace do paměti (v řádu minut, hodin či dní) nám systémy vybavení umožňují zreprodukovat poměrně konkrétním způsobem podrobnosti dané vzpomínky. Ale jak jde čas, vzpomínka se mění. Běh času nevyhnutelně vede k oslabení událostí a faktů, které byly zřetelné a plné detailů. Při snahách o vyplnění vzniklých mezer se mozek musí spoléhat na neúplné útržky informací, úsudek, odhady a často i na další vzpomínky, které se samotnou událostí nesouvisejí.
Mozek stále přijímá nové podněty a potřebuje některé z nich uložit do stejné hlavy, v níž se nalézají starší zkušenosti. Je logické, že mozek se ve svém prostředí snaží spojit nové informace s dříve získanými poznatky, což znamená, že nová informace běžně přetváří existující vzpomínky a obnovený celek se zasílá zpět k novému uložení. Náš mozek nám dává jen přibližný obraz skutečnosti, neboť míchá nové znalosti se vzpomínkami z minulosti a ukládá je společně do jedné stopy.
Vzpomínka se nemusí pevně zafixovat v okamžiku svého vzniku, ale upevňuje se pomocí správně načasovaného opakování v přesně daných intervalech.
Herman Ebbinghaus ukázal sílu opakován již před téměř 100 lety. Dokonce vytvořil „křivky zapomínání“, jež dokládají, že velká část vzpomínek zaniká během první hodiny či dvou po počáteční expozici. Potvrdil, že ztráty vzpomínek lze zmenšit záměrným opakováním. Soustavné opakování vytváří vzpomínky, které se mohou přidat k již nabytým vědomostem, a nikoli zasahovat do již existujících vzpomínek. Vztah mezi opakováním a pamětí je tedy jasný. Chcete-li si určitou informaci později vybavit, záměrně si ji stále znovu vkládejte do paměti. Chcete-li, abyste si informaci vybavovali přesněji, záměrně si ji opakujte propracovanějším způsobem. Chcete-li si informaci vybavit co nejjasněji, záměrně si ji znovu vkládejte do paměti propracovanějším způsobem a v pevně daných časových intervalech. Učení probíhá nejlépe, jestliže se nová informace zapisuje postupně a nikoli celá zároveň.
Poslední krok v deklarativním zpracování je zapomínání. Důvod, proč zapomínání hraje zásadní roli v běžném životě, ej zdánlivě prostý. Zapomínání nám umožňuje přiřazovat priority, Události, které nemají pro naše přežití význam, by zabíraly zbytečný kognitivní prostor.
Pravidlo 7 – Dobře spát, dobře myslet
Budete-li mít někdy šanci sledovat živý mozek během spánku, nebudete věřit vlastním očím. Vůbec to nevypadá, že by mozek spal. Namísto toho je během „odpočinku“ až neuvěřitelně aktivní. Jediný okamžik, kdy lze říci, že mozek skutečně odpočívá, nastává během nejhlubších fází tzv. NREM spánku. Ale ten trvá asi 20% z celkové doby spánku. I když mozek během spánku nešetří energií, ostatní části těla během spánku odpočívají. V mozku neustále panuje napětí mezi buňkami a chemickými látkami, jež se nás snaží uspat, a buňkami a chemickými látkami, které se nás snaží udržet vzhůru. Neurony v našem mozku vykazují během spánku výraznou rytmickou aktivitu – snad si přehrávají to, co jsme se dozvěděli během dne. Lidé se liší v tom, kolik spánku potřebují a kdy jej potřebují, ale odpolední biologická touha po odpočinku je univerzální. Je téměř nemožné v této době něco dělat, a můžeme také strávit většinu odpoledne bojem proti únavě. Je to boj, protože mozek si chce zdřímnout a nezajímá jej, co jeho majitel dělá. Myšlenka „siesty“, která zakořenila v mnoha kulturách, možná představuje přímou reakci na tuto zónu ospalosti. Někteří vědci se domnívají, že dlouhý spánek v noci a krátký spánek v průběhu dne představují nejpřirozenější formu lidského chování v oblasti spánku. Zóna ospalosti je doslova smrtící: během této doby dochází k většímu množství dopravních nehod než kdykoli jindy během dne. Příklady: jedna studie agentury NASA ukázala, že 26 minutový spánek zlepšil výkon pilotů o více než 34%. Další studie doložila, že 45 minutový spánek stejným způsobem napomohl výkonu v kognitivní oblasti a jeho vliv přetrval více než šest hodin.
Jestliže krátký spánek má tyto důsledky, představte si, jaký přínos má celonoční spánek.
Chemik Mendělejev řekl, že na myšlenku periodické tabulky přišel ve spánku. Mendělejev zdaleka není jediným vědcem, který hovoří o inspiraci, kterou mu dal spánek. Na rčení „Vyspěme se na to“ něco opravdu je. Spousta dat ukazuje, že zdravý spánek může skutečně výrazným způsobem zlepšit učení. Bylo prokázáno, že spánek napomáhá úkolům v oblasti vizuálního rozlišování textu, motorické adaptace. Je i zřejmé, že pro studium určitých typů intelektuálních dovedností může být spánek nejlepším přítelem. I velmi úspěšného studenta lze pouhou úpravou délky spánku dovést k naprostému selhání. Vezměme úspěšnou studentku, která se v podstatě ve všech předmětech umísťuje mezi 10% nejúspěšnějších. Jedna studie ukázala, že dáme-li jí v pracovních dnech méně než sedm hodin spánku a během víkendu jen o 40 minut více, začne se umísťovat mezi dolními 9 procenty studentů bez spánkového deficitu. Kumulativní ztráty během týdne se sečtou s deficity během víkendu a nedostane-li studentka kompenzaci, spánkový dluh si se sebou ponese do dalšího týdne. Další studie sledovala vojáky zodpovědné za provoz složitých vojenských přístrojů. Jedna noc beze spánku vedla k 30= úbytku celkových kognitivních schopností a k následné ztrátě výkonnosti. V dalších studiích byly tyto poznatky rozšířeny. Jestliže např. došlo k omezení spánku na šest či méně hodin po dobu pouhých pěti nocí, kognitivní výkonnost odpovídala osobě, která trpí 48hodinovou nepřetržitou spánkovou deprivací. Nedostatek spánku tedy ve výsledku znamená ztrátu mentálních schopností. Krátký spánek narušuje uvažování téměř ve všech měřitelných ohledech. Nedostatek spánku snižuje pozornost, výkonné funkce těla, krátkodobou paměť, náladu, logické uvažování. A má i vliv na manuální zručnost, včetně jemné motoriky.
Novější výzkumy ukazují, že když kupříkladu člověk trpí spánkovou deprivací, jeho schopnost zužitkovat potravu, kterou přijímá, klesá zhruba o třetinu. Schopnost vytvářet inzulín a získávat energii z oblíbené lahůdky našeho mozku, glukózy, začne zásadně selhávat. Zároveň se potřeba glukózy výrazně zvyšuje, neboť začnou stále prudčeji stoupat hladiny stresových hormonů v těle. Jestliže své chování nezměníme, je to jako bychom zrychlovali proces stárnutí.
Mozek si během spánku (ve fázi hlubokého spánku) přehrává, co se naučil. Probíhá tak určitý druh odloženého zpracování.
Pravidlo 8 – Stresovaný mozek se neučí stejným způsobem
Není stres jako stres. Určité typy stresu skutečně narušují učení, ale jiné typy stresu naopak učení napomáhají. Je obtížné zjistit, že někdo zažívá stres. Někteří jedinci milují seskok padákem jako rekreaci, pro jiné je to nejhorší noční můra. Takže stres má subjektivní povahu.
Čím větší ztrátu kontroly pociťujeme, tím silněji stres vnímáme. Ztráta kontroly a její blízké příbuzné, předvídatelnosti, tvoří základ naučené bezmocnosti (je kapitulace, únik, který pramení z víry, že nemá cenu cokoli dělat). Pro jednotlivce je tedy nejhorším druhem stresu pocit, že nemá problém pod kontrolou – je bezmocný.
Reakci svého těla na stres jasně pociťujeme: zvýší se tepová frekvence, vzroste krevní tlak a cítíme masivní uvolnění energie. Když naše smysly zaregistrují stres, hypotalamus zareaguje vysláním signálu do nadledvinek, ty okamžitě napumpují do krevního oběhu záplavu adrenalinu. Celkový efekt se nazývá reakce „bojuj nebo uteč“. Ale do hry vstupuje i méně známý hormon, rovněž vylučovaný nadledvinkami a stejně tak mocný jako adrenalin, jmenuje se kortizol. Lze jej chápat jako „elitní útočnou jednotku“ lidské reakce na stres. Jde o druhou vlnu naší obranné reakce na stres a v malých dávkách odstraňuje většinu nepříjemných aspektů stresu a vrací nás do normálu. Bez pružné, okamžitě dostupné a vysoce regulované reakce na stres bychom zemřeli.
Dnes se stres neobjevuje pouze v krátkých chvílích při setkání např. s pumou, ale během celých hodin, dní a někdy i měsíců, kvůli hektické práci, křičícím dětem a problémům s penězi. Nás systém na to není stavěný. A když mírné úrovně hormonů začnou povážlivě růst nebo mírná úroveň hormonů přetrvá příliš dlouho, začnou nám výrazně škodit. Tímto způsobem se jemně vyladěný systém může vymknout z rukou a ovlivnit např. školní vysvědčení či výkon v práci.
Stres může negativně ovlivnit víc než jen náš mozek. Akutní stres může nakrátko zvýšit výkon kardiovaskulárního systému. Ale z dlouhodobého pohledu omezuje příliš vysoká hladina adrenalinu regulaci výkyvů krevního tlaku. Neřízené výkyvy vytvářejí tenká drsná místa uvnitř cév. Tato místa se mění na jizvy, kde mohou ulpívat přilnavé látky v krvi a hromadit se, což ucpává naše tepny. Když se to stane v cévě v srdci, dostaneme infarkt, v případě mozku dojde k mrtvici. Stres rovněž narušuje naše imunitní reakce. Žádný div, že lidé trpící chronickým stresem jsou častěji nemocní. Jedna studie dokázala, že stresovaní jedinci mají třikrát větší pravděpodobnost onemocnění běžným nachlazením.
Kromě imunitního systému ovlivňuje stres stejnou měrou i mozek. Hipokampus, pevnost lidské paměti, je protkaný receptory kortizolu. Díky tomu je velmi citlivý na signály stresu. Jestliže stres není příliš krutý, mozek začne pracovat lépe. Je-li však stres příliš krutý nebo trvá příliš dlouho, začne narušovat proces učení. Jeho vliv může být ničivý. Vliv stresu na učení vidíme v každodenním životě. Stresovaní lidé moc dobře nepočítají, neumějí příliš dobře pracovat s jazykem, mají horší paměť. Stresovaní jedinci neumějí vytvářet obecné závěry nebo přizpůsobit staré informace podle nové situace. Nemohu se soustředit. Téměř ve všech ohledech, které lze testovat, narušuje chronický stres naši schopnost učit se.
Jedním z nejzáludnějších důsledků dlouhodobého stresu je jeho schopnost uvrhnout člověka do deprese.
Emocionální stres má zásadní dopad na celou společnost, na schopnost dětí prospívat ve škole i na produktivitu zaměstnanců v práci.
Pravidlo 9 – Stimulujte více smyslů
Život je plný složitých zvuků, vizuálních podnětů, tvarů, povrchů, chutí i vůní. V mozku je ke zpracování potřeba společné práce velkých skupin receptorů.
Existuje mnoho typů synestezie (syneztezie je vyvolání vjemu některého smyslu podnětem z jiné smyslové oblasti, např. poslech hudby vyvolává i zrakové vjemy – dotyčný slyší tóny a zároveň vidí k tónům i barvy. I když se mozkové spoje popletou, smysly stále fungují dohromady. Existují lidé, kteří vidí slovo a ihned pocítí na jazyku určitou chuť. Podobná data dokládají, že smyslové procesy jsou provázané a navzájem spolupracují. Proto – stimulujte více smyslů. Jelikož víme, že mozek se rozvíjí v prostředí přeplněném podněty útočícími na mnoho smyslů, lze se domnívat, že jeho schopnost učení se tím více zlepšuje, čím více podnětů se v okolí objeví. A lze vytvářet i opačné hypotézy: Učení je méně efektivní v prostředí, kde pracuje pouze jeden smysl. To má přímé důsledky pro vzdělávání a byznys. Kognitivní psycholog Richard Mayer provedl mnoho pokusů. Např. Rozdělíme místnost na 3 skupiny. Jedna skupina dostane informaci prostřednictvím jednoho smyslu (třeba sluchu), druhá prostřednictvím dalšího smyslu (třeba zraku) a třetí obdrží stejnou informaci pomocí kombinace obou těchto smyslů. Skupina využívající více smyslů si vždy vede lépe, přesněji si látku vybaví. Vybavují si fakta podrobněji a vzpomínky jim vydrží déle, což je evidentní i po 20 letech. Zlepšuje se schopnost řešit problémy. V jedné studii byla skupina, jež dostala data vícesmyslovou formou, schopna vymyslet více než 50% kreativních řešení určitého testu navíc oproti studentům, kteří dostali prezentace zaměřené pouze na jeden smysl. Výhody vícesmyslových podnětů se projevují i ve fyzické rovině. Naše svaly reagují rychleji, náš práh vnímavosti podnětů se zlepšuje a naše oči reagují na vizuální podněty rychleji. Nejde jen o kombinaci zraku a sluchu. Když ke hmatu přidáme vizuální informaci, zvýší se schopnost vybavení o 30% oproti samotnému hmatu.
Učení zahrnující více smyslů je samozřejmě náročnější. Ale není to ve skutečnosti důvod, proč funguje? Věří tomu mnoho vědců zabývajících se podvědomím a vybavením.
I čich může vyvolávat vzpomínky. Vědci např. zjistili, že určité typy paměti jsou na pachy mimořádně citlivé, zatímco jiné typy téměř nereagují.
Emoce ovlivňují motivaci. Mozek používá emoce k výběru určitých vstupních informací, které pak zkoumá podrobněji. Jedna společnost testovala vliv pachů na byznys. Jestliže se z prodejního automatu linula vůně čokolády, zvýšily se prodeje o 60%. To je obrovská motivace. Celá průmyslová odvětví začínají věnovat pozornost reakcím lidských smyslů a v centru pozornosti stojí čich.
Shrnutí:
Informace o určité události vstřebáváme pomocí smyslů, převádíme je na elektrické signály (určité signály pro zrak, další pro sluch atd.), signály rozesíláme do samostatných částí v mozku, pak rekonstruujeme událost a nakonec vnímáme děj jako celek.
Zdá se, že mozek se při rozhodování, jak jednotlivé signály spojit, částečně spoléhá na zkušenosti z minulosti, a dva lidé tak mohou vnímat jednu událost naprosto odlišným způsobem.
Naše smysly se vyvinuly ke vzájemné spolupráci, což znamená, že nejlépe se učíme při stimulaci více smyslů zároveň.
Pachy mají neobyčejnou schopnost vyvolávat vzpomínky, možná proto, že čichové signály míjí thalamus a míří přímo ke svým cílům, mezi něž patří i vrchní strážce emocí amygdala.
Pravidlo 10 – Zrak vládne všem ostatním smyslům
Zrakové tendence jsou tak všudypřítomné, že i během čtení si většina z nás snaží představit, co nám text říká. Zrak je zdaleka nejdominantnější z našich smyslů a využívá polovinu zdrojů v mozku.
Vidíme jen to, co nám o okolí říká mozek, a není to na sto procent přesné.
Vizuální analýza v mozku má mnoho fází. Sítnice proměňují fotony do malých proudů informací podobných filmům. Jednotlivé proudy se zpracovávají ve zrakové kůře a určité oblasti mají na starost pohyb, další barvu atd. Nakonec se informace spojí zpět a vznikne zrakový vjem.
Učíme se a pamatujeme si nejlépe pomocí obrázků, ne prostřednictvím psaného či mluveného slova.
Pracovníci z oboru vzdělávání by měli vědět, jak obrázky přenášejí informace. Věnujeme velkou pozornost barvě. Spoustu pozornosti věnujeme orientaci. Hodně pozornosti věnujeme velikosti. A speciální pozornost věnujeme předmětům v pohybu. Tudíž animace upoutává pozornost nejen díky barvám a rozmístění, ale také díky pohybu.
Pravidlo 11 – Mužský a ženský mozek se liší
Ve fyzické rovině je pohlaví otázkou biologie a anatomie. Ve společenském slova smyslu se problematika pohlaví většinou týká očekávání našeho okolí. Biologické pohlaví je pevně zakotveno v DNA. Společenské pohlaví nikoli. Rozdíly mezi mozky mužů a žen vycházejí především ez způsobu, jakým se z nich mužské a ženské mozky stávají.
Práce s emocionálním životem mužů a žen tvoří značnou část údělu učitelů i profesionálních obchodníků. Musejí vědět:
- Emoce jsou užitečné, díky nim mozek věnuje něčemu pozornost
- Muži a ženy zpracovávají určité pocity odlišným způsobem.
- Rozdíly jsou výsledkem složitých interakcí mezi lidskou přirozeností a společenským vývojem.
Chromozom X, jenž se u mužů vyskytuje jedenkrát a u žen dvakrát – přestože jeden funguje jen jako záloha – tvoří „žhavé jádro“ kognitivních funkcí a nese neobvykle vysoké procento genů, jež se účastní vývoje mozku.
Ženy jsou geneticky složitější, neboť aktivní chromozomy X v jejich buňkách tvoří směsice chromozomů matky a otce. Mužské chromozomy X pocházejí výhradně od matky a jejich chromozom Y obsahuje méně než 100 genů, oproti 1 500 genů chromozomu X.
Mužský a ženský mozek se liší strukturou i biochemií – muži mají například větší amygdalu a rychleji produkují serotonin – ale nevíme, jestli tyto rozdíly mají nějaký význam.
Muži a ženy reagují odlišně na akutní stres: Ženy aktivují amygdalu ve své levé hemisféře a pamatují si emocionální podrobnosti. Muži používají pravou amygdalu a pamatují si podstatu problému.
Pravidlo 12 – Jsme silní a přirození badatelé
Děti se rodí s hlubokou touhou pochopit svět kolem sebe a s nekonečnou zvídavostí, která je ponouká k agresivnímu průzkumu. Touha po poznání je tak nedílnou součástí jejich života, že ji někteří vědci popisují jako pud, stejně jako ej tomu u hladu, žízně či sexu. (např. děti v první řadě zajímají fyzické vlastnosti předmětů – ohmatávají jej, tlučou do něj, strkají si jej do uší, do úst – tímto způsobem intenzivně sbírají informace o vlastnostech předmětu).
V roce 1979 vtrhnul do světa dětské psychologie Andy Meltzoff, když vyplázl jazyk na nově narození dítě a počkal na reakci. Děvčátko na něj vyplázlo jazyk také! Dítě nikdy před tím jazyk nevidělo, a přesto vědělo, že má jazyk a nějak intuitivně napodobilo. Co víc, holčička věděla, že jazyk se vyplazuje stimulací řady nervů v určitém pořadí (což je rozhodně v rozporu s představou, že děti jsou tabula rasa=nepopsaný list papíru, a že vše, co ví, se naučí z komunikace s okolním prostředím.)
Z touhy po vzdělání nikdy nevyrosteme! Vědci dokázali, že některé oblasti v dospělém mozku zůstávají pružné jako mozek dítěte, a proto si můžeme vytvářet nová spojení, posilovat existující vazby a dokonce vytvářet neurony, což nám umožňuje se učit po celý život. Tento názor neplatil vždy. Ještě před pár lety převažoval pohled, že se rodíme se všemi mozkovými buňkami, které budeme v životě mít, a trvale nám jich ubývá během skličující pouti od dospělosti ke stáří. Ale dospělý mozek rovněž neustále vytváří nové neurony v oblastech, které se účastní učení. Nové neurony vykazují stejnou plasticitu jako u nově narozeného dítěte. Mozek dospělého člověka si po celý život uchovává schopnost měnit svou strukturu a funkci v reakci na zkušenosti. Samozřejmě, ne vždy se ocitáme v prostředí, které nás v průběhu stárnutí ponouká ke zvídavosti.